Lost Light - 2. kapitola

1. června 2011 v 19:54 | Kurushimi |  Lost Light


1. Přívěšek hozený do trávy obalené večerní rosou


Vběhnu do lesa u Listové vesnice, odkud tak bezhlavě utíkám, a nezastavím se do doby, než můj obličej opět neozáří sluneční svit. Je to jako bych se probouzela do nového života. Doběla jsem na mýtinu, kterou jsem objevila před lety. Je tak daleko, ale za tu námahu to stojí. Padnu na kolena jako v posledních dnech často a kdybych neměla slzné kanálky už vyschlé, oči by se mi opět zalily slzami. Já bláhová si myslela, že jsem z toho venku, že je to pryč., Mé srdce rozbilo na kousky a ono přesto pořád nepřestává bolet. Chtěla jsem utéct, moc jsem chtěla, někam daleko, ale k čemu by to bylo? Nejsem melodramatická, nepůjdu a nezabiju se na náměstí. Avšak teď, se mi to zdá jako skvělé řešení.


Z mé rodné čtvrti mě vyhodili a já teď přežívám na samém okraji Konohy v chatrči. Jsem tak slabá, že jsem na obtíž i mé vlastní rodině. A jsem tak blbá, tak bláhová, že jsem se šla podívat na tu slávu. A to jsem neměla dělat. Někdy si říkám, proč si na mě mí přátelé nevzpomněli. Možná zapomněli na malou bezvýznamnou a těžce milující modro vlásku. Kdo by si na ni taky vzpomněl ve světle třešňových květů?

Přitáhnu si kolena co nejvíc k tělu a takhle schoulená sedím uprostřed mýtiny, dokud se na obloze nevystřídá žhnoucí slunce s jasným měsícem, kterému přišly na pomoc hvězdy. Dnes je nádherná noc. Mělo by se něco zásadního stát. Utřu si slzy, které na tváři stejně nemám a zahledím se na oblohu. Chtěla bych být jedna z těch nádherných hvězd. Tak svobodná a nespoutaná. Každý je obdivuje a není člověk, který by je nenáviděl. Pro všechny jsou viditelné a lidé je milují, vzhlížejí k nim. Chtěla bych, společně s měsícem vstoupit každou noc na oblohu a dodávat malinké světýlko zemi.Chtěla bych být ta křehká víla, která svým světlem svítí jako naděje lidem, kteří nedokážou spát, milencům, kteří se pod pokrývkou oddávají milování, lidem kteří pláčou nad láskou i těm, kteří se kvůli ní radují…
Proberu se do skutečnosti. Probudilo prasknutí malinké větvičky za mnou. Rychle se postavím a zapnu to jediné, co mi po mém klanu zůstalo. Mé dědictví. Byakugan odhalí dvě postavy skrývající se za stromy.
"Vylezte!" Vyzvu je rázně. Nebojím se, až mě to překvapuje. Srdce mám klidné, necítím ani svůj tep, který mi obvykle bije ve spáncích. Pokud mám dnes zemřít, zemřu nic s tím nenadělám. Přesto budu bojovat. Za něho, jenž nikdy nebude můj.
"Klid, Nechceme bojovat!" Ozve se z houští rázně a na měsíční světlo vystoupí dva muži zahalení v pláštích. Ihned poznám v černovlasém muži druhého bratra z klanu Uchiha. Itachi. Po boku mu stojícího muže nepoznávám. Má modrou kůži a na tvářích žábra. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Monstrum. Ale nemůžu se zabývat tímto. Itachi Uchiha je ten, kdo vyvraždil celý svůj klan špičkových ninjů. Který sám zabil vlastní rodinu, jako by nebyla pro něj ničím jiným než kamenem, co ho zbrzďuje od vlastních cílů. Nemám moc velkou šanci. Vlastně nemám vůbec žádnou.
"Nechceme tě zabít." Ozve se žraločí muž a důkazem jeho tvrzení je to, že svůj obrovský meč zabalený v obvazech nechává připnutý na zádech. To se mi nezdá. Proč mě nezabijí hned? Vopak nevidí, koho před sebou mají? Blbou malou holku, co má prostě velkou smůlu.
"A co po mě chcete?" Zeptám se, protože mi tohle není vůbec příjemné.
"Přidáš se k nám?" Vysloví otázku černovlasý Uchiha a zůstává klidně stát. Nechápavě se na něho podívám. I když mě Konoha zradila, moje láska je zasnoubená, nemůžu se přidat na stranu nepřátel. To je proti všemu, co vyznávám. Svou cestu ninji nezradím!

"Nikdy." Odpovím a znovu aktivuji své dědictví. Žraločí muž si povzdechne a tentokrát jeho meč už neleží v klidu na zádech.

"Mimochodem jsem Kisame Hoshigaki." Představí se než se rozeběhne proti mně. Soustředím se pouze na jeho útok. Vyhnu se mu bez problému, i když s tím obrovským mečem umí zacházet hodně obratně a rychle. Mé hluboké soustředění a vyhnutí se útoku bylo zároveň i mojí porážkou. Na svém krku ucítím chladné ostří zbraně. Cítím jak se mi kunai zarývá do kůže. Cítím, jak malý pramínek krve mi stéká po krku.
"Řeknu to ještě jednou. Přidáš se k nám? Staneš se silnou…" Zašeptá mi do ucha vrah s havraními vlasy. Nemůžu přece uvažovat o tom, že bych se k nim přidala. Ne, to nejde! I když bych dala cokoliv za to být silnou a vyrovnat se JÍ, i když bych dala cokoliv…
"Staneš se silnou…" Cokoliv…

To nemůžu ignorovat. Být konečně ta silná. Ta jedinečná s největší mocí. Patřit do organizace, které se obává celý svět. Anebo nemám na vybranou? Zabijí mě snad, když se k nim nepřidám? Mám zůstat do konce svého života v chatrči odstrčená od svých přátel? V mé hlavě se sformuje nová otázka, snad aby podpořila ten tichý hlas v mé hlavě. A byli to vlastně přátelé?

"Jdu s vámi." Řeknu nejpevněji, jak dokážu a muž skloní svou zbraň s chladným ostřím. Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli to byla moje otázka, co mě utvrdilo v tomto rozhodnutí, nebo mi ji vnukl Itachi. Ale přeci jen jsem se rozhodla dobře. Tady mě nic nečeká. Jen samota a prázdno. Mám potkávat svou lásku s manželkou, která mi zničila život? Ne takový život nechci. Stanu se jednou z těch zabijáků dělající věci po svém. Jsou stejní jako já. Lidé je odvrhli a nechtějí pochopit důvody jejich činů. Chytnu přívěšek, který mi visí od narození na krku. Jedním jediným pohybem ho strhnu z krku a upustím do zelené trávy obalené večerní rosou. Hinata Hyuuga opouští mé tělo a já se stávám konečně Hinatou s vlastní budoucností, s vlastními sny a s vlastní silou…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama