Lost Light - 3.kapitola

8. června 2011 v 14:43 | Kurushimi |  Lost Light


1. Jediný neodhalený člen zabijácké organizace


Už jsme několik dnů na cestě. Raději zůstávám zticha a na nic se nevyptávám. Stejně mi ani jeden ze společníků neodpoví. Prohodí spolu jen to nejnutnější a pak se opět ponoří do hlubokého mlčení. Nejsem moc hlasitá, také nejraději mlčím, ale to ticho už mi leze na nervy. Jestli brzo s někým nepromluvím, bude to se mnou zlé.

Mé chabé pokusy o konverzaci byly utlumeny a pohřbeny hned v zárodku. Skoro jsem se ani nenadechla k prvnímu slovu a už mě propaloval Itachiho pohled. Mimoděk jsem se otřásla. Kisame dává povel, všichni se zvedáme. Itachi uhasí oheň a my se i přes hlubokou noc vydáváme na další cestu. Už jsem unavená, přeci jen putujeme už nejméně pět dnů v kuse, ale nesmím to nechat na sobě znát. Oči mám ztěžklé únavou, ale silou vůle je držím otevřené. Jsem vyčerpaná, ale pud sebezáchovy a strach z těch dvou, kteří vypadají jako čerstvě odpočatí, mě popohání dopředu.

Dorazili jsme ke skále tyčící se vysoko nad okolní stromy. Musí být viditelná z několika kilometrů. Zřejmě jsme někde u deštné vesnice. Itachi a Kisame se před skálou nezastaví a přes velký balvan vstoupí dovnitř, jako by tam žádný nebyl. Následuju je. Odhalí se mi prostorná chodba mizící do ztracena. Je osvětlena loučemi rozestavených na stěnách v hojném počtu. Zrychlím krok a dohoním mé průvodce. Celou dobu se mi hlavou honí myšlenky a stále se chci zeptat na dvě otázky. Proč se mám zrovna já přidat do té slavné zabijácké organizace, když jsem tak slabá? Udělala jsem dobře, když jsem opustila Konohu a tím jí zradila? Vím, že na první otázku bych mohla dostat odpověď, ale neodvážím se zeptat a na druhou otázku musím přijít sama. I když si nejsem jistá, že na ni někdy najdu odpověď.

Zamyslela jsem se tak, že jsem ani nevnímala cestu. Najednou stojím na konci té chodby, která se z ničeho nic rozestoupila v prostorný sál, s jediným velkým stolem stojícím uprostřed. U něj seděli postavy zahalené v pláštích. Sál nebyl tak dobře osvětlen jako chodba, takže všichni přítomní byli zahalení stínem.Itachi a Kisame se bez jediného slova posadili a zmizeli také ve stínech. Nechali mě tam stát a snášet pohledy všech přítomných. Osoba sedící na čestném místě mi rukou ukázala volnou židli. Bez váhání si sedám a raději sklopím hlavu, marně se domnívám, že bych mohla uniknout jejich pohledu.
"Nyní se vzdáváš jména Hinata Hyuuga a stáváš se jediným neodhaleným členem naší organizace. Do parády si tě vezmou Itachi, Konan, Sasori a Kisame. Staneš se silnou právoplatnou členkou naší organizace." Promluvil po chvíli, nejspíš, vůdce celé organizace.
"Jsem Pein." dodal vzápětí a rozplynul se v oblaku dýmu. Zmateně automaticky přikývnu, ale to už je Pein dávno pryč. Postupně se mi představí všichni členové organizace a mizejí.Snažím si zapamatovat jejich hlasy a jména, když se jim nemůžu podívat do tváří.
"Zetsu." Přestaví se stín podivného tvaru. Byl to člověk? V Konoze jsem nikdy neměla přístup k nejtajnějším informacím, ale co tohle mohlo být?
Jako poslední tady zůstane podle všeho jediná žena a přívětivým hlasem ze mě chce dostat aspoň základní informace o mé nepodstatné osobě…

***

Už je to pomalu půl roku co jsem se dostala k Akatsuki. Hodně jsme na sobě dřela a to dělám doteď. Každý den pilně trénuju. Od Itachiho jsem dostala výcvik genjutsu a zbraní. Kisame mě naučil jutsu. Sasori ovládání chakry a jiné vědomosti. A Konan mě zasvětila do tajemství zakázaných léčivých technik, takže jsem mohla překonat i manželku šestého Hokageho. Byl to pocit k nezaplacení. Věděla jsem, že jsem silnější než ona, silnější než jeho manželka.
S donedávna jedinou ženou v organizaci jsem si rozuměla a díky ní mám pocit, že sem opravdu patřím. Ano Konan se stala mou skutečnou kamarádkou. Zažili jsme spolu toho už dost. Ale najdou se i chvíle kdy vzpomínám na proklatou Konohu. Dozvěděla jsem se od Itachiho, který Konohu sleduje, že mě prohlásili bez jakéhokoliv pátrání za mrtvou. Tahle zpráva mě zasáhla. Mé srdce se změnilo ten den v kámen a bylo to také tehdy, kdy můj obličej naposledy smáčely slané slzy. Brečela jsem tehdy na okenním parapetu ve svém pokoji. Po tvářích mi tekly slzy a jí se dívala na měsíc a vzpomínala na toho blonďáka, na jeho ženu, na všechny kamarády, které jsem v Konoze měla. A pokaždé jak jsem si na něco vzpomněla, odplouvalo to z mé mysli daleko pryč. S rozedněním jsem usnula vyčerpáním z neustálého pláče, ale jako nový člověk, který už nedopustí, aby ho někdo takhle zdeptal.

***

Další měsíce uplynuly a já splnila několik svých prvních misí. Od doby kdy jsem sem přišla, se toho mnoho událo a já hodně zesílila. Moje srdce už tluče pouze pro to, aby mě udrželo při životě. Jsem stejná jako ostatní členové Akatsuki. Vrah. Stala jsem se po celém světě známá jako nejnovější a zároveň nejtajemnější člen zabijácké organizace Akatsuki.Člen beze jména a tváře, člen, který nikdy nenechává na živu jediného ninju, s kterým bojuje…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kira Uchiha Kira Uchiha | 12. června 2011 v 21:34 | Reagovat

Hu hůůů :D lepší a lepší. Vážně tě obdivuju, že se pypláš s korekcí už napsané povídky. A pak taky s PoD... to musí být kopa práce! :) Snad ti tenhle jediný koment udělá radost,Kurushimi :) mě se ta povídka přesto pořád líbí, no a čekám na další díl, tak šup!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama