Passion of Darkness - 2.kapitola

25. září 2011 v 9:17 | Kurushimi |  Passion of Darkness


2. Kapitola


"Při dvou svíčkách sedím sám,
tvé oči v nich zřím,
ten žár a život v nich,
potěšení z doteku mi chybí však,
nechci procitnout z omámení snu
a být zas sám jen při dvou plamínkách."


"Miluju tě." Zašeptal do ticha muž, kterému ležela v objetí hnědovlasá žena. V tichu pokoje byl slyšitelný každý nádech milenců, který stejně jako před chvílí jejich těla byl v dokonalém souladu. Světla dvou svící osvětlovaly jejich nahé těla přikryté bílou přikrývkou. Žena se po uslyšení těch dvou nejnádhernějších slov na světě slastně zavrtěla. Otočila se směrem k muži a zahleděla se mu zpříma do očí. V intimním světle svíce byla ještě tajemnější než obvykle. Vždycky měla svá tajemství, ale dnes jí i stín na tváři dodával tajemno. "Taky tě miluju." Zašeptala hnědovláska nazpátek. Vysloužila si tak od muže další salvu polibků. Noc byla ještě mladá a měsíc v úplňku teprve začínal kralovat na temném nebi posetém hvězdami. A právě tohle měsíc viděl rád. On byl vždy posel touhy a vášně. A dnes v noci jí dva mladí milenci, milující jeden druhého našli…



Mladá žena s tajemně zelenýma očima běžela jednou z hlavních ulic velké vesnice ninjů. V Konoze žilo hodně lidí, takže nebylo divu, že každou chvíli musela do někoho vrazit. Vždy se pečlivě omluvila a pokračovala dál. Sluníčko jí k tomu svítilo na cestu a na nebi nebyl jediný mráček. Ideální, přenádherný den se přímo hodil k tak významné zprávě. Žena pokračovala cestou až na místo v opuštěné části Konohy. Je divné, že toto místo nebylo navštěvováno. Malý kousek ráje uprostřed starých budov a vedle starého hřbitova. Možná, že právě proto sem nikdo nechodil. Ale jí to nevadilo. Dnešní den jí nemohlo nic pokazit. Doběhla na palouček a slastně se svalila k obrovskému, starému stromu právě uprostřed mýtiny. Opřela se a vydýchávala po těžké cestě. Sama od sebe se usmála a pohladila si bříško. Teď už se nemůže tak namáhat natož přepínat. Musí se šetřit a čerpat energii. Když teď na ní budou spoléhat dva.

"Musím ti něco říct." Začne žena, když se k ní její přítel přižene stejně vyčerpávajícím během, jako ona sama přiběhla před chvílí. Najednou jí to připadá těžké. Vyslovit ty dvě slůvka, které před chvílí vykřikovala šťastně v ordinaci. Jak mu to jen říct? Bude se zlobit? Najednou jí srdce i žaludek svírala železná paže. Nervózně se kousla do rtu a zhluboka se podívala překvapenému muži do očí. "Já… Jsem… Těhotná." Vykoktala a ve stejné chvíli na ní padla neskutečná úleva. Konečně to bylo venku a už to nemohla vzít zpět. "To jako… My… Jako my dva… Budeme…" Začal koktat muž. Nebylo to nervózní koktání nýbrž překvapené. Jako by mu to ani nedocházelo. A najednou se mýtinou ozval nadšený výkřik. Muž se tvářil jako nejšťastnější muž pod sluncem a žena si podruhé oddychla. "Já budu táta!" Vykřikl muž šťastně. Vzal svou milenku do náručí a točil se s ní dokola. V jednom kuse opakoval, že bude táta. A žena byla neskutečně šťastná.

Idylka již trvala moc dlouho. Čím víc ženě narůstalo bříško, tím více byla uzavřenější. Muž si začínal dělat starosti, ale nepřikládal tomu velkou váhu. Jeho přítelkyně byla přeci jen těhotná a tak to vždy shodil na výkyvy nálad. Hnědovlasá žena ale věděla, že to v žádném případě nejsou žádné těhotenské nálady, nýbrž něco mnohem většího. Čím dál víc byla smutnější. Cítila, že dál už nevydrží ten tlak. Porod se blížil a už i její přítel tušil, že to nejsou pouhé výkyvy. Něco se dělo a on nevěděl co.

"Máte holčičku." Zvolala šťastně sestra v porodnici. Právě dnes sem přivezli mladou hnědovlásku s tajemnýma zelenýma očima. "Prosím, podejte mi ji." Zašeptala vyčerpaně šťastná novopečená maminka. Sestra jí podala uzlíček, ze kterého vykukovaly na všechny strany dvě velké zelené očka. "Ty jsi můj anděl." Zašeptala k děvčátku jeho maminka a po tvářích se jí začali kutálet slzy. Všichni si mysleli, že pláče štěstím, ale jen ona věděla, že pláče žalem. Má nádhernou dceru, ale nikdy nebude moct vidět, jak vyrůstá, směje se, učí novým věcem. Nikdy jí nemůže vidět trápit se, nikdy jí nepomůže v nejhorších chvílích. Neporadí jí, když to bude potřebovat, nikdy jí nebude moci ani pohladit. Dnes jí totiž vidí naposledy. Naposledy a zároveň poprvé…

Ještě tutéž noc našel před dveřmi do svého domu muž malý uzlíček s lístečkem. V uzlíčku v peřince z hedvábí spala malinké, sotva narozené děvčátko, pozorujíc svět okolo sebe zvědavýma tajemnýma očkama. Muž vzal uzlíček něžně do rukou a podivil se nad jeho obsahem. Dítě se nechává na prahu pouze v pohádkách. Zvědavost mu nedala a rozevřel malý lístek, složený napůl.

"Můj jediný milovaný.
Propadám se hanbou, že ti to musím sdělit takhle. Nebylo mi dopřáno se s tebou ani naposledy vidět, ani se s tebou rozloučit. Ano čteš správně. Miluji tě a vždy bych za tebe položila život. Jenomže naše štěstí je už vyčerpané. Už mi nikdo nedovolí se s tebou vídat. Aspoň malou vzpomínku ti nechám. Miluju jí stejně jako tebe, ale ani jí mi osud nedopřeje.Nemohu si jí nechat a vím, že ty se o ní postaráš. Chtěla bych jí vidět vyrůstat a smát se. Postarej se prosím o ní. O naši malou Kiru Uchihu.

Tvá milující Aki"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama