Passion of Darkness - 3. kapitola

27. září 2011 v 9:19 | Kurushimi |  Passion of Darkness


3. kapitola




"Až osud vezme, ti cos milovala, až ztratíš, zač život bys dala, až zklame tě celý svět, pak teprve poznáš, co je láska a co pro ni musíš vytrpět"


Mladá žena běžela skoro prázdnými ulicemi druhé největší ninjí vesnice. Její dlouhé černé vlasy, až po kotníky vlály v silném větru. Věděla, že se musí dostat do sídla klanu dříve, než udeří bouře v plné síle. Písečné bouře nebyli v poušti, kde se vesnice nacházela nic neobvyklého. Lidé už byli zvyklý na občasné návaly písku a vichřice, vše bez jediné kapky vody. Dneska to mělo být jiné. Nejsilnější bouře za celé století. Tak prorokovali staří mágové, tak předpovídali věštci, tak povídaly staré báby, tak odhadli lidé zabývající se počasím. Právě dnes totiž končilo století podle nejstaršího kalendáře. Byl děděný z generace na generaci a jedině stařešina klanů znala dávný kalendář používaný za dávných ér. Právě dnes lidstvo vstoupilo do století temnoty. Poprvé za celou dobu. Právě dnes se měla odstartovat směsice náhod, které zapříčiní zkázu lidstva. Černovlasá žena jménem Reina si z toho nic nedělala a své myšlenky upírala k o mnoho šťastnějším okamžikům.



Doběhla celá udýchaná do sídla, kde jí už vítal její manžel. Byli krásný a hlavně šťastný pár. Milovali se navzájem a měli svou plnou důvěru. To se jinde nevidí. Reina byla manželkou hlavního vůdce jednoho z největší klanů, s jedním z nejsilnějších kekkei genkai. Ale ani na to Reina nemyslela. Chtěla jen oznámit tu noviny svému muži.

"Miláčku. Dneska jsem byla za doktorkou a víš co? Jsem těhotná! Budu se muset šetřit, když jsme tři." Vychrlila ze sebe Reina a pohladila si své bříško. Tak láskyplně a něžně. Její muž na ní jen zíral. Nejspíše mu význam slov, které ze sebe vychrlila, nedával smysl. "Jsi těhotná?" Upřesňoval se. Černovláska nadšeně přikývla. Měla obrovskou radost a už teď své dva malé broučky uvnitř sebe milovala. Položila by za ně už teď život, kdyby to bylo nutné. "Musíš je dát pryč." Ozvalo se z úst muže vedoucího celý klan. Reina se na něho podívala s úžasem a nevěřícností. "To myslíš vážně? Mám se zbavit něčeho, co už teď miluju? Ani náhodou." Odporovala. Nepřipadalo jí to nai možné. Radši umře než, aby své děťátka zabila. "Musíš. Už jsem řekl." Chladně pronesená slova. Její muž si byl tím naprosto jistý. "Ale proč?" Reina nic nechápala. "Ty to snad nevíš? Kolikrát už jsem ti to říkal? Navíc… Dneska ta bouře, nejhorší za celé století! Hokage dnes vyhlásil milénium míru! Nic ti to nepřipomíná?" Chrlil ze sebe muž slova. S každým slovem jeho hlas nabíral na intenzitě a naléhavosti. S každou větou byl netrpělivější. Cožpak jeho žena nic nechápe. Ty dvojčata se nesmí narodit! Musí tomu zabránit. I když jsou jeho vlastní.

"Co to má co souviset s našimi dětmi?" Reina nic nechápala. Samozřejmě, že něco o tomhle slyšela, bylo toho však pramálo a navíc na povídačky nikdy nevěřila. "Neříkej těm monstrům děti!" Vykřikl agresivně černovlasý muž. Byl na pokraji se sebeovládáním. "Jaké monstrum? Proč?" REina byla zmatená a nešťastná. Z nějakého důvodu její muž nechce přijmout své děti. Jak to byl krásný den, všichni ve vesnici, kterým to řekla, jí gratulovali a přáli vše zdravé. A její vlastní manžel na ní teď křičí. Po tvářích jí začali téct slané slzy. Nechápala jeho důvody. Masaru Sato se na svou ženu díval s pohrdáním. "Ještě pořád to nechápeš? Ta kletba! V miléniu míru se narodí dvojčata, která zpustoší svět! Nesmí k tomu dojít. Je jasné, že jsou to právě tvá dvojčata. Už teď tě ovládají. Jak můžeš milovat věc, o které ses dozvěděla před hodinou? Nemožné." Vykřikoval Masaru. Ještě nikdy se takhle nepohádali. Ještě nikdy se ani jeden s nikým takhle nehádal. Křik vůdce klanu slyšeli i v okolních domech. Služebnictvo se ukrylo do kuchyně a jen se ustaraně rozhlíželi. Tohle musí dopadnout špatně. Jsi jen pověrčivý hlupák. Pamatuj si, že já se jich nevzdám!" Napřímila se Reina. Nevěděla ani sama, kde sebrala všechnu odvahu. Kde v sobě našla sílu se postavit svému choti.

Plesk! Domem se ozvala rána a následovala druhá značící rozvíjející se sklo. Bylo to poprvé a naposled co Masaru svou ženu uhodil. Dal jí facku, že druhou dostala od stěny. Cestou smetla i vzácnou vázu. Po tvářích se jí slzy zklamání a smutku mísili se slzami bolestí. "Nevzdám se jich." Sykla a utekla do pokoje.

Navenek šťastný pár, ale nitro co nikdo nevidí, bublalo zklamáním a bolestí. A radost ze stále narůstajícího bříška upadala. Už ani Reina neměla radost z každého nového centimetru, o který její bříško porostlo. Milovala ty malé stvoření v sobě více než cokoliv jiného, ale s blížícím datem porodu se jí zmocňoval strach. Nechtěla nikomu přiznat, že i ona začala pociťovat strach. Strach z toho co je uvnitř. Strach z toho co se narodí.

"Máte dvě krásné holčičky." Usmívající se sestra podávala dva identické uzlíčky novopečené mamince. Vyčerpaná černovláska si oba balíčky vzala a pohlédla svým dcerám do očí. Jedny měla zelené jako smaragdy, zářící a budící tajemno. Druhá modré jako oceány a budící klid. "Tora a Kurushimi. Takové vám dávám jména mé malé." Pronesla slavnostně unavená Reina. "Zařiďte okamžitý převoz do sirotčince." Obrátila se na sestru. Ta nic nechápala. Matka se ještě naposledy na své dcery podívala a nechala je odnést. Byla šťastná, milovala je. Ale nadrbou stranu jejich uvědomělé výrazy, jejich pohyby nebyly normální. JeJí muž měl pravdu. To jsou dvojčata z proroctví.

V noci, kdy v klanu Sato všichni poklidně spali. Se stinnými ulicemi a nejtemnějšími kouty začali vkrádat tajemné postavy. Bylo jich hodně. Všichni černě oblečení a zbraně v jejich rukou nevěstili nic dobrého. A pak to začalo. Někdo dal povel k útoku. V ten moment se první chladné zbraně nepřátel zaryli do srdcí spících členů klanu. Vypukl chaos. Nikdo nevěděl, co se děje. Okamžitě se přeživší začali bránit. Ale byla to krvavá bitva. Nepřítel byl dobře připravený. Jeho chladné ostří našlo svůj cíl a krev vytékala z těl proudem. Krvavý masakr. Jinak se to nazvat nedá. Nepřátele nakonec porazili všechny boje schopné. Mrtvá těla ležela všude kolem a krev se mísila s jekotem žen a pláčem malých dětí. Ani ty nebyli ušetření. Za malou chvíli dětský pláč utichl a z jejich hrdel vytékala rudá krev. Poslední dům bylo sídlo vůdce. Všichni už byli vzhůru a připravení do boje. Masaru bojoval satečně, ale nepřátelé měli velkou přesilu. Každou minutu se odněkud trousili další. Reina se snažila svému manželovi krýt záda, ale byla příliš slabá a vyčerpaná z porodu, než aby byla doopravdy užitečná. Posledních několik vteřin a chladné ostří znovu zbarvila rudá krev. Krvavý masakr skončil a bezvládná těla manželů padají k zemi. Ještě z posledních sil Masaru chytl Reině ruku. "miluju tě a nikdy nepřestanu." Byla poslední slova, co zaznělo ztichlou nocí. Poslední slova, co uslyšela bezvládná, mrtvá těla po září měsíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama