Passion of Darkness - 32. kapitola

29. listopadu 2011 v 10:03 | Kurushimi |  Passion of Darkness

32.Kapitola



"Kdo jsi?" Zasyčela Kira. Nechtěla sice, aby neznámý znal její polohu, protože nikdo nemohl tak dobře vidět ve tmě, ale musela se zeptat. Alespoň budou vědět, s kým mají tu čest. Jestli je našel Orochimaru jsou v háji, protože všechny tři padaly únavou. I když ať je to kdokoliv, jsou v háji. Shinju nepřestávala pozorovat obrys postavy. Stála přikrčená a odmítala uvolnit svůj postoj. Napětí by se dalo krájet.
"Nemám na vás čas." Sykla postava a vydala se přímo k nim. Kira už byla připravená, stejně jako Shinju, bránit jak sebe tak Endarii. Podle hlasu to byla žena, možná mají šanci. Kira sevřela pevněji v ruce kunai a snažila se lépe zaostřit na neznámou. Už se na ní chtěla vrhnout, protože předpokládala v další sekundě útok, ale ten nepřišel. Vypadalo to, že postava, která se k nim rychle přibližovala, je ignoruje.


"Sakra kdo jsi! A co po nás chceš?!" Vyštěkla Kira a do druhé ruky si připravila ještě jeden kunai.
"Abyste mi uhnuly z cesty. Nemám na vás čas." Sykla naštvaně postava. To už byla těsně u nich. Shinju s Kirou se ještě víc přikrčily. Postava už nic neříkala a rychlým krokem probíhala okolo nich. Kira se Shinju zaraženě stály. Tohle nečekaly.
"Kdo jsi?" Zkusila to znovu Kira a otočila se na vzdalující obrys postavy.
"Emi…" Najednou se zvedl vánek a jakoby on zašeptal její jméno. Utrhl pár listů z okolních stromů a vznesl je do vzduchu. Vánek jakoby rozfoukal napětí mezi třemi uprchlicemi. Tajemná Emi byla pryč a ony se mohly vydat dál na cestu. Nemohly se zastavit, strach je znovu popadl a ony se ještě rychleji vydaly směrem k Akatsuki sídlu, kde usoudily, že je to nejbezpečnější útočiště.

Emi konečně doběhla na mýtinu, kde z jednoho konce na druhý se táhla obrovská skála. Byla mohutná a dodávala místu majestátnost. Vypadala jako obří špičák vlka položený na mýtinu. Pod skálou bylo místo, kde byly většinou shromážděno pár vlku, kteří odpočívali. Na skále vždy, každou noc stálo několik vlků a vyli na měsíc. O úplňku to tady bylo jiné. Emi si vybavovala každý úplněk, který tu strávila. Obrovské shromáždění vlků i stařešina přicházela. Bylo to vždy velkolepé a nádherné.
Emi prohlédla očima celou mýtinu. Na skále nestál jediný vlk. Utvořili hlouček pod skálou a žalostně vyli. Emi ve vzduchu ucítila blízkou krev. Zhrozila se a její tělo zaplavil strach. Rozeběhla se k místu, kde všichni stáli. Vlci jí zpozorovali, až když k nim doběhla. Ustoupili jí rychle z cesty, aby mohla projít a podívat se blíž. Zatím nic neviděla. Se strachem udělala první krok k prostředku hloučku. Celé její tělo zaplavil strach. Naprázdno polka a přistoupila až doprostřed hloučku. Zděsila se. Zakryla si rukama pusu, jakoby nechtěla vykřiknout. Vytřeštěnýma očima hleděla na zakrvácené tělo jednoho z vlků. Bílý vlk, kterého až příliš dobře znala. Ten, kterého milovala, který jí byl bratrem, teď ležel a lapal po každém nádechu. Měl obrovskou díru v břiše. Musel mít na padrť polovinu orgánů. Emi zradila kolena a ona se zhroutila vedle Isamu.
"Bráško." Zašeptala a její ruka se třásla, když jí zabořila do zkrvavené srsti.
"Kdo ti to udělal?" Ptala se žalostným hlasem plným zoufalství.
"Sestřičko, vždycky jsem tě měl rád a vždy budu mít." Sípavě zaštěkal Isamu, ale Emi mu rozuměla. Isamu s ní byl od začátku a vždy jí dokázal vyslechnout, poradit, byl ten nejbližší přítel, nejbližší osoba kterou měla. Nikdo jí tak neporozuměl.
"Já vím. Taky…" Hlas jí zradil a ona si skoula ret. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Ještě nikdy, co si pamatovala, nebrečela. Byl to zvláštní pocit, jakoby její pocity vyplývaly na povrch spolu se slzami. Ale nechtěla je pustit na povrch. Zhluboka se nadechla.
"Taky tě mám ráda." Zašeptala a i proti její vůli jí z očí spadla slza.
"Kdo ti to udělal?" Ptala se zoufale. Věděla, že Isamuovi už není pomoci. I kdyby zavolala Toru, nikdy se sem nedostane včas. Je pozdě. Dnes všechno končí.
"Jeden člověk. Lovec kůží, z vesnice Aki nedaleko odsud." Bojoval o každé nadechnutí Isamu.
"Vážně tě mám ráda." Vzlykala Emi a z očí se jí spustily slzy. Celé tělo se jí třáslo.
"Já tebe…" Isamu už nestačil větu doříct. Zavřel své velké černé oči. Navždy. Emi nevěděla, co má dělat.
"Isamu! Isamu! Bráško! Bráško." Třásla s bezvládným tělem. Nehodlala si připustit, že je už vážně pryč. Její bráška, jejího brášku zabili. Nikdy tohle nezažila. Mísilo se v ní tolik pocitů. Chtěla najednou křičet, zabíjet, brečet, řvát a ze všeho nejvíc chtěla zpátky svého brášku…
"Bráško!" Třásla pořád bezvládným tělem. Jedna vlčice k ní přišla a strčila do ní čumákem. Emi se na ní podívala a po tvářích se jí rozutekly další slzy. Zhroutila se na tělo Isamua. Neovladatelně se třásla a vzlykala do jeho krví prosáklého kožichu. Vlci kolem nich utvořili kruh a začali výt. Smutně, dávali do toho všechny pocity, které cítili. Smutek, zoufalství, bolest.
Emi se vzepjala do sedu, zaklonila hlavu a přidala se. Všichni na mýtině vyli smutnou píseň za ztrátou svého druha. Ještě jedna slza spadla z tváře mladé vlčí princezny…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama