Passion of Darkness - 40. kapitola

10. prosince 2011 v 10:19 | Kurushimi |  Passion of Darkness

40.kapitola



"Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním,v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."


Stahovalo se k večeru. Hvězdy na nebi zářily dnes jasněji, než kdy jindy. Měsíc svítil v úplňku a halil tak krajinu do mystického nádechu. Ren s Kakashim se právě vraceli od jezera, kde prožili nádherné okamžiky a Ren si pomalu začala uvědomovat, že za pár hodin se její štěstí rozplyne v mlze, jakoby někdo rozbil křehkou vázu. Střípky už v životě neposkládá, stejně jako nikdy nesplete dohromady dvě červené nitě osudu dvou lidí, když už jednou byly rozpleteny. V očích se jí leskly slzy, když jen pomyslela, že jakmile Kakashi usne blaženým spánkem, ona se vydá na svou cestu, pro kterou byla určena. Trhalo ji na kousky, že musí opustit, rozbít lásku, kterou oba tak dlouho hledali. Za pár hodin se změní na pravého shinobiho. Bude zabíjet.


Naproti tomu v sídle Akatsuki se ukládalo dost lidí ke spánku. V místnosti, podobné nemocničnímu pokoji bylo ticho. Kromě pravidelného pípání několika přístrojů zde bylo slyšet ještě pravidelné oddechování. Spala zde Kate, která v posledních dnech se zotavovala z první operace. Před chvílí usnula po těžkých hodinách plných bolesti. A tak už to trvalo několik dní. Na několik hodin upadala do stavu podobnému bezvědomí, protože její tělo už neuneslo únavu. Byla tak vyčerpaná. Ale jakmile začala nabírat nové síly, začala se probouzet i bolest. Ta ji probudila a ji čekaly další hodiny mučení. Už chápala, proč ji Tora tak varovala. Bylo to, jako by ji trhaly zevnitř na kousíčky. Cítila se jako by ji někdo lámal všechny kosti v těle, rval její svaly na kousky a v nitru jejího těla zažel oheň. Nevnímala nic kolem sebe. Její vědomí zcela naplňovala a zaměstnávala bolest. Snad ji i tekly slzy od bolesti? Nevnímala to, ani když se otevíraly a zavíraly dveře, jak ji znovu a znovu chodila Tora kontrolovat. Kate ale dneska už začala pociťovat první příznaky lepšení. Bolest každou hodinou ustupovala. Avšak stále moc pomalu na to, aby Kate mohla být brzy v pořádku.

Černovláska s vlasy po kotníky se procházela chodbami sídla. Za dva týdny se ukázala ve společenské místnosti jen jednou, jinak byla pořád zavřená ve svém pokoji v podzemí. Nemohla se dostat z bolesti, kterou jí přinesla Isameho smrt. Stále bylo její nitro rozbité na kousíčky a bodalo ji u mrtvého srdce, které nosila v hrudi. I když rozsápala vraha na kousky a spálila celou jeho vesnici do základů, bolest neskončila, naopak, jako by s každou sekundou nabývala. Emi byla zoufalá a zrazená. Nevěděla co dělat. Zhluboka se nadechla a otevřela dokořán dveře od společenské místnosti. Ušklíbla se. Mohla tušit, že tu moc lidí nebude, však byla také jedna hodina ráno. Zítra začínali mise, takže si chtěl každý užít trochu spánku.
Rozhlédla se po potemnělé místnosti. Pro ni to bylo jako dívat se ve dne. Místnost už se vrátila do normálního stavu, jako byla před tím, než sem přišly ty tři holky. Jedna utekla, druhá byla přijata jako členka a třetí se stále neprobrala. Jak žalostné. Proběhlo Emi hlavou. Prohlédla tři pohovky rozestavěné různě u stěn místnosti. Velké okno, kterým dovnitř proklouzávalo měsíční světlo a ladně se vlnilo po pohovkách a křeslech. Oblizovalo dřevo stolů a několika komod. Světlo osvítilo i několik láhví saké a Emi to donutilo se pousmát. Kdyby neexistovalo saké, byl by svět krutý i pro největší zločince. Kouty místnosti, kde nedoléhalo měsíční světlo, zaplňovala černočerná tma. Místnost mohla na kohokoliv působit ponuře, až strašidelně, ale Emi nějakým způsobem uklidňovala a zaplňovala ji příjemným pocitem bezpečí.
"Proč tam tak stojíš a koukáš se dovnitř jako na boží zjevení?" Ušklíbnul se Itachi. Od chvíle kdy otevřela dveře, ji pozoroval. Chtěl si chvilku zdřímnout a nějakým zázračným způsobem ho nikdo nevzbudil a on tady usnul. Dalo se to považovat za novodobý zázrak. A před několika minutami se probudil, ale rozhodl se zůstat sedět na pohodlné pohovce mezi polštářky a vychutnávat si ticho, které ve společenské místnosti zrovna časté nebývalo.
"Do toho ti nic není." Odsekla mu a konečně překročila práh. Měsíční světlo ji okamžitě lapilo do spárů světla, a když procházela okolo okna, vypadalo to pro Itachiho, jako by zářila. Posadila se na pohovku, kde obvykle sedávala. Naneštěstí to byla sedačka, na které seděl také Itachi. Chvíli místnost tížilo mrtvolné ticho. Oba jen seděli a koukali do prázdna.
"Stále se temnota nemůže vzpamatovat ze smrti svého vlka?" Zeptal se Itachi. Nemyslel to jako urážku, i když to tak možná vyznělo. Snad ho to opravdu zajímalo? Každý v sídle věděl, co se stalo. Věděli o tom i v Konoze, že nějaký tajemný démon ze svého rozmaru vypálil mírumilovnou maličkou vesnici do základů. Avšak už netušili, že to nebyl rozmar nýbrž pomsta kruté a krvelačné dívky.
"Co tě to tak zajímá?" Emi už chtěla něco hodně nevybíravého odseknout, ale zvolila jinou taktiku. Aby své otázce dodala váhu, odtrhla oči od měsíčního světla putujícího po podlaze a zahleděla se mu do očí. V jeho rudých očích zahlédla jiskřičku dravosti.
" Jsem od přírody zvědavý" Ušklíbnul se muž a celým tělem se natočil k černovlásce.
"Zvědavý jo? Spíš drbna." Uzavřela to Emi.
"Drbna? Pche, jsem zvědavý a rád prozkoumávám nová místa." Přešel do jiného tónu černovlasý. Jeho oči se podivně zaleskly.
"Nová místa?" Pozvedla jedno obočí černovláska. Itachi chvíli přemýšlel a přitom mu nevědomky spadl pohled na její výstřih. Eminino tělo zareagovalo snad okamžitě. Celým tělem ji prošel třas a snad vzrušení? Ráda zkoušela nové věci a tohle bylo zatraceně nové. Věděla, že je to špatné, ale ze všeho nejvíc si přála, aby bolest v její hrudi aspoň na chvíli zmizela. Bylo to sobecké, ale ona se teď také pomalu stávala jen hračkou. Její tělo se třáslo a ruce ji zvlhly.
Poposedla si blíž a vztáhla k Itachimu ruce. Objala ho okolo krku a přitáhla si jeho hlavu k té své. Nedočkavě spojila jeho rty se svými. Jakoby jí mohlo něco uniknout, něco by mohla promeškat. Itachi vykulil oči, když jeho rty zapadly do těch Emininých. Jako by tam patřily. Celým tělem mu i z obyčejného polibku proběhl třas vzrušení. Ani nevěděl jak, jeho ruce vystřelil k černovlásce. Hladily Emi po zádech a on se nedočkavě dobýval do jejich rtů. Černovláska zlehka pootevřela ústa a nechala ať Itachiho jazyk se proplétá ve slastném tanci s tím jejím. Zapletla mu ruku do vlasů.
Odtrhli se od sebe. Dívali se navzájem do očí a zkoumali reakci toho druhého. Čekali, až ten druhý ho od sebe odstrčí a řekne, že je tohle špatné. Sami to nedokázali. Něco je přikovalo na místě, v objetí toho druhého. Oba rychle oddychovali. Hlásky a svědomí na ně křičelo, že tohle je špatné. To nejhorší co mohly udělat, ale oni neuposlechli rozum ani srdce. Řídili se pouze vášní, která je plamen, který ničí vše co se dostane do jejích spárů.
Itachi si znovu přitáhl Emi. Uvědomoval si, že Emi líbá jinak než Tora. Ta byla tygr, trpělivý a důsledný, přesný. Zato Emi byla vlk. Hladová, nedočkavá lačná po slasti. I Emi cítila rozdíl mezi Hidanovými jemnými polibky, které dostávaly do kolen každou dívku a Itachiho drsnými a hladovými. Mezitím co oba ve svých hlavách tápali, jestli jim srdce a rozum dovolí pokračovat, Itachi zvedl Emi do výšky a posadil si ji obkročmo na klín. Teď už je nic zastavit nemůže. Hladově se navzájem zasypávali milionem polibků.
Emi zaklonila hlavu a z úst se jí vydral sten, když přejel Itachi svými rty po odhaleném krku. Cítila jeho vůni, vnímala každý dotek. Zavřela oči a nechala se laskat od jeho rukou i rtů. Přitiskla si Itachiho k sobě víc a její ruce šmátrali po konci trička. Našla ho a zvedala výš a výš, až ho Itachimu přetáhla přes hlavu. Sklonila se k jeho hrudi a laskala ji. Itachi cítil na sobě její horký dech a každý dotyk ho činil víc nedočkavého zbavit Emi veškerého oblečení. Emi rukou hladila tu jeho a cítila, jak se pod jejím dotykem každý sval napíná. Itachi zaklonil hlavu a z úst se mu vydral dlouhý hrdelní sten, když černovláska svými rty přejela od břichu až k šíji.
"Tady… Ne." Zašeptal Itachi, když Emininy ruce začaly směřovat k pásku jeho kalhot. Černovláska se zarazila a přikývla. Společně vytvořili znamení a zmizely v oblaku dýmu. Místnost, která byla ještě před chvílí naplněna vášní a touhou potemněla. Jakoby počáteční opojení zmizelo a teď zde zbyl jen ten hřích a smutek, bylo cítit něco špatného a zakázaného. Po dvou lidech nečekaně spojených v okamžiku zbylo jen tričko Itachiho ležícího na zemi…

Tora nemohla usnout. Cítila divné mravenčení v konečcích prstů a i přes časnou hodinu ranní nebo pozdní hodinu noční nemohla zahmouřit oči. Ležela v posteli na zádech a studovala strukturu stropu. Slyšela, jak venku za okny vyjí vlci ve slastném opojení úplňku, který vypili až do dna. Snažila se naladit na oddychování svého mazlíčka, bílého tygra a přála si konečně usnout.
Ne, dneska to nepůjde. Prolétlo ji hlavou a neslyšně vstala, aby neprobudila své mazlíčky. Ti se jen lehce zavrtěli a spali dál. Tora se rozhlédla po místnosti. Přesně takhle si představovala jeden z rájů. Útulný pokoj plný knih a zbraní, kde tráví čas s jejími miláčky. Jak jen nejtišeji dovedla, otevřela dveře a vyklouzla ven. Zamířila si to na opačný konec sídla k pokoji jejího přítele Itachiho. Cítila, že je konečně šťastná. Celou cestu temnými chodbami sídla se usmívala a cítila se opravdu zvláštně. Možná, že tohle je ten pocit, o kterém básnici skládají ty nejnádhernější slova do rýmů a slok. Možná, že tohle je ten pocit, který spisovatelé líčí jako mravenčení celého těla, jako motýlky v podbřišku. Přesně takhle se teď Tora cítila a doufala, že najde v náručí svého přítele klid potřebný na to, aby mohla usnout…

Objevili se vedle postele, na kterou snad okamžitě spadli, kvůli nedostatku rovnováhy. Emi se uculila a z úst se jí ozvalo něco jako zasmání. Cítila se volná. Všechna bolest v náručí Itachiho zmizela a ona si plně užívala tyhle chvíle. Potemnělý pokoj dodával jejich počinu tu správnou atmosféru. Děsivou a přitom tak tajemnou. Emi ležela na zádech a nechala Itachiho ať její porcelánovou pokožku zahrne polibky a dotyky. Jako by si chtěl zapamatovat každou kousek jejího těla. Itachi se od ní odtáhl a vrátil se od jejího dekoltu k obličeji.
"Už vidíš, že jsem velmi zvídavý muž." Zavrčel ji do ucha a Emi se uchichtala. Zatažené závěsy karmínové barvy měnili průzračně modré a stříbrné měsíční světlo na vášnivě červené. Po celém pokoji tančili rude stíny a obalovaly i těla milencům. Emi chtěla být také zvědavá. Přetočila se jedním dobrým pohybem. Teď ležel na zádech Itachi a šklebil se. Černovláska se k němu sehnula a hladově ho políbila. Její vlasy šimraly Itachiho na tváři i po té co se odtáhla. Několika rychlými pohyby uvolnila pás obi svého kimona. Itachi nečekal, strhl ji ho z pasu a hodil někam za něho na zem. Eminino kimono teď bylo zpola rozhalené a na některých místech Itachi zahlédl kousky jemné látky podprsenky a lem kalhotek. Bylo to… tak hříšné a vzrušující.
Chtěl víc. Ještě se nenabažil tohoto zakázaného ovoce dost na to, aby se zarazil. Nedočkavě z Emi strhl i kimono a to následovalo svou nedílnou část na zem. Itachi pozoroval, jak hedvábná látka kimona zlehka objímá a tančí kolem těla černovlásky. Skoro až zbožně sledoval poslední kousky látky, jak opouštějí její tělo. Fascinovalo ho to. Chtěl víc. Sklonila se k němu jako by vyslyšela jeho pocity. Ona chtěla také, chtěla všechno a ještě víc. Znovu ho hladově políbila a její jazyk si razil cestu k jeho. Ve vzduchu byl cítit chtíč a napětí. V poháru pocitů se míchali s nedočkavostí a dravostí. Itachiho ruce spočinuly na zapínání podprsenky a zlehka ho naučeným pohybem rozepnul. Když v tom najednou zavrzaly dveře a pokoj naplněný vášní rázem změnil atmosféru…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama